Juraj Sekerák

Rok trasování, Leoš webovky hotový, každej úsek projetej několikrát, zbejvalo už jen si to projet celý v kuse, abychom věděli, jaký to je, jet to celý najednou na jeden zátah, abychom sami okusili, co že jsme si to vlastně pro lidi připravili.

Plán zněl jasně, 8.5. je svátek a už bude pěkný počasí, tak si to projedem. 2 týdny předtím jsme absolvovali nádhernej závod 321 Vabank, kterej má asi 330 km a 4 500m vejškovejch. Do cíle jsem se dostal za 19 hodin a nějaký drobný. Říkám si, JIRO je o 100 km kratší, ale je tam trochu větší převýšení. Takže za 16 až 17 hodin to dáme. Bože, jak jsem se mýlil.

No nic, 5:15 sraz na startu. Vyrazili jsme ze Smržovky, kde byla po ránu kurevská kosa, asi 1°C. První rozhledny, Nisanku a Černou Studnici jsme už měli s východem slunce, a i když na Černou to je přísnej kopec, tak jsme byli v euforii, jak že se nám to líbí. Kratší terénní vložka a už jsme stáli na geniální vyhlídce Muchov = luxusní výhledy 360° a boží východ slunce nad Krkonošema.

Z Muchova fičák z kopce, mrznem jak na Urale, ale jen do chvíle než zase funíme do krpálu na vyhlídku Terezínka. Další nádhera po ránu. Bohužel z vyhlídky vidíme, kam dál cesta vede a asi si budem muset píchnout nějaký drogy. Z Terezínky jsme si užili zábavnej sjezdík, prolítli okraj Tanvaldu a podél Kamenice nastoupili do dalšího kopce. Po krásným stoupacím trailu jsme vyšlápli na Malý Špičák s mimozemskou rozhlednou a dál po šotolině na Špičák – panoramata jak z Homolkovejch. Ze Špičáku jsme vlítli do místního bike parku a po červeným trailu sjeli pod sjezdovky a hned zase do kopce. Naštěstí nic dlouhýho a už stojíme u další rozhledny – tentokrát Světlý vrch.

Nezdrželi jsme se dlouho, páč jsme pořád kosili. Po pár km nás zachránila MOL-ka v Desný. Kafe, sladkej rohlík a následovala další sladká věc – Sladká díra, část Desný odkud jsme trpěli do kurevsky dlouhýho stoupání na rozhlednu Járy Cimrmana a hned na to další krpál na Štěpánku. Za odměnu jsme se pokochali výhledy a těšili jsme se na následující sjezd a další trochu jezdivější část, která nás zavedla do srdce Jizerek. Sjezdem ze Štěpánky jsme se dostali do Kořenova, kde jsme minuli nádraží a táhlejším stoupáním po okraji Polubnýho jsme konečně jeli po magistrále až na vyhlídku na Souš.

Následoval sjezd do osady Jizerka, kde bylo vše ještě zavřený, a tak jsme to valili dál do Polska k soutoku Jizery a Jizerky. Podél vody zase zima jak prase, ale za to to jelo skoro samo a navíc Izerská Hala je nádhera. Polská část začala jako idylka, nádherná krajina, rychlostní průměr jako MVDP a slunce nad hlavou. Ale JIRO nám nedalo vydechnout, hned za pár km stoupání na Swieradowiec, dál ledovej sjezd a okamžitě surový polský traily až k rozhledně Sky Walk. Kurva z rozhledny by to logicky mělo jet z kopce. Ne tak od Sky Walk. Prudkej výšlap nás dovedl zase na traily a z nich pod lanama sjezdovky hned na další rozhlednu Mlynica. Aspoň, že na tuhle rozhlednu je to krátkej kopec. Následoval houpavej úsek zase na trailech až k dalšímu stoupání na rozhlednu Wieza Widokowa, což je fakt celodřevěná krasavice. Odtud jak jinak sešup dolů, u kterýho jsme si ale vůbec neodpočinuli, pač jsme měli co dělat, abychom se udrželi na kole. Naštěstí následoval zase houpavej trail s jedním malým výšlapem.

Tři polský rozhledny a začínáme bejt hladový a taky čumím, že jsme asi o hoďku pomalejší, než je plán. Dál to ale kurva drát nezrychlíme, páč se plahočíme do šílený stěny, sklon jak hovado, ani to nejsem na Garminu schopnej přečíst, jak mi chčije pot po čele. A to je pořád asi jen 4° C, ale do tohodle kopce vařím. Když jsme se vyhrabali až na rozcestí mezi Smrkem a Stog Izersky, tak jako odpočinková část je trialová vložka po šutrech jak kráva. Chtěl jsem celý JIRO jet bez tlačení (samozřejmě kromě schodů na rozhledny a vyhlídky), abych si ověřil, že to jde jet. Ale tady v tom úseku jsem si musel asi 2x vyšlápnout a odpíchnout se nohou. Odměna za utrpění je ale luxusní – Smrk. Nejvyšší bod české části Jizerek se stejnojmennou rozhlednou a výhledy, který daj zapomenout na to peklo před pár minutama. Navíc odtud to fakt už vedlo dál z kopce a užili jsme si sjezd až k rozcestí Na Písčinách. Už jsme se viděli na obědě na Smědavě, ale do cesty se nám postavila ještě jedna vyhlídka. Táhlý stoupání po pohodový šotolině nás dovedlo až k Paličníku. Přírodní skalní vyhlídka opatřená zábradlím s úžasným výhledem nás naladila a mazali jsme na oběd, páč jsme už jeli na výpary. Smědava nezklamala. Natlačili jsme do sebe polívku, mega sladkej knedlík a dezert. Leoš, to hovado, si dal vrabce se zelím a pak ho to dohnalo , ale o tom až pozdějc. Při odjezdu jsme doplnili pití a hurá do druhý půlky JIRO.

S plnejma pupkama jsme se vydali dál. Čas špatnej, ale nenechali jsme si to zkazit. Ze Smědavy jsme vydupli obávanej kopec běžkařů a po cestě na Knejpu nás navigace poslala ještě na kratší zajížďku kolem Smědavské hory. Nažraný, zahřátý výšlapem jsme si užívali ty nádherný výhledy. Za chvíli jsme prolítli kolem Knejpy a za kilometr jen koukli na rozhlednu Na Čihadle. Po lávce se na rozhlednu musí pěšo a bylo tam zbytečně moc lidí, tak jsme mastili dál. Dalších několik km to letělo fakt rychle a než jsme se vzpamatovali byli jsme u Krásný Máří. Super vyhlídka, kterou známe moc dobře, a protože na ní bylo zase živo, tak jsme se tam už necpali a pokračovali. Kalup to byl i dál až k Hřebínku, kde se občerstvovalo spoustu cyklistů a turistů. My jen profrčeli směr Bíla Kuchyně a dál na Olivetskou. Místní vyhlídka byla poněkud zarostlá a páč ji známe, tak jsme zase pokračovali. Z Olivetský je to, nekecám, 15+ km pořád jen dolů z kopce. Maximálně nějakej hupík, kterej jsme přejeli skoro bez šlápnutí. Takže než jsme otřeli slzy z vyfoukanejch očí už se nám ukázal Ještěd. Ale než jsme na něj dojeli chvíli to ještě zabralo. Po svižným průletu vesniček Kateřinky, Radčice a Stráž jsme se ocitli v Bedřichovským lese a skrz les do Machnína a znova do lesa. Tentokrát už do Přírodního parku Ještěd. Dál parádička v podobě ručního transbordéru přes řeku. A poklidnou asfaltkou do Kryštofáku. Protože jsme věděli, co nás čeká, dali jsme krátkou zastávku na kafe a rychlý cukry. Cukry byly potřeba hned vzápětí. Z nějakejch 370 m. n. m. jsme se vydali přes místní kostelík do kopců a šplhali jsme až na Ještěd do 1 012 m. n. m. Skoro 650 vejškovejch na ca. 12 km nezní až tak hrozně, ale po 140 km a 4 km nastoupanejch už to bylo cejtit. Kousek pod Ještědem jsme potkali dvě krásný silničářky jak se přioblíkaj a za chvíli jsme věděli proč. Na Ještědu bylo asi o 6° C míň než dole a navíc fučelo jak sviňa. Jedna rychlá fotka, oblíct šustku a rychle dolů.

Ještědu nás JIRO vedlo po Terasách Ještědu a dál pěknou lesní cestou až na vyhlídků u Šámalů. Nebyl čas ztrácet čas, tak sme jen rychle zkoukli dolů do kraje Bezdězu a Ralska a hned dál. Od Šámalů to byl kalup až na Rašovku, která byla zavřená, tak žadný zdržovaní a hned jsme jeli dál. Padák do údolíčka byl prudkej a rychlej, ale hned na to se to zvedlo to hroznýho sklonu a navíc na louce. Takže jsem se zakousnul do řidítek a bezhlavě dupal. Leoš už zvolil úspornější techniku a tlačil. Jak se ale ukázalo, co se týče rychlosti to vyjde šul nul. Jednak protože to bylo prudký jak hovado a jednak, protože jsem se ploužil jak šnek. Ale jak už jsem zmínil, chtěl jsem všechno jet v sedle, abych si ověřil, že to lze. Po tomhle krpálu přišel naštěstí milosrdnější kopec po asfaltce až k Obřímu Sudu Javorník. Znova zapnout šustky a hurá z kopce na delší sjezd lesem, dál přes vesnici Záskalí až do Hodkovic. Tady Leoš dostal opět hlad, ale byl sem kurva přísnej a zakázal zastavit, že se nažerem až v Rychnově. Vzal to sportovně, spolknul nějakou tyčku a valili jsme dál. Rychle jsme projeli Hodkovice, podjeli rychlostku a podél Bezděčínskejch skal, jak jinak, do dalšího stoupání. Tentokrát na rozhlednu Kopanina. Cesta vedla lesem, po loukách a podél pastvin pro koně a krávy. Pak chvilku po asfaltový cyklostezce a zase do lesa až na rozhlednu. Leoš ty nejhorší pasáže tlačil, ale na rozhledně mi byl v patách i když jsem to celý vyjel. Ani jsem se nestihnul vychcat a už dorazil a jeli jsme dál. Následoval odpočinkovej sjezd do Rychnova, kde jsem už přísnej bejt nemohl a navštívili jsme místní vietnamský obchod a doplnili zásoby. V tu chvíli Leoše dohnal moravskej vrabec. Vyžebral od mě hajzlpapír a hned za Rychnovem se schoval za keř a odlehčil se. Jel sem piánko s tím, že na něj počkám na Dobrý Vodě. Očividně mu srací pauza prospěla, páč přijel hned a tak jsem ani moc neodpočinul. Z Dobrý Vody jsme objeli Jabloneckou čtvrť zvanou Vrkoslavice a zastavili u rozhledny Petřín. Známej pohled na Jablonec, tentokrát těsně před západem slunce.

Z Peřína jsme jeli znovu na Dobrou Vodu, jen trochu jinou cestou. Krátký pohled z vyhlídky na Jablonec a za ním stmívající se Jizerky. Dál sjezdem k lávce přes rychlostku a za ní drop do lesíka a hned na to jsme vyjeli do obce Rádlo. Krásna to vesnice, ale taky bohužel Leošovo bydliště. Proč bohužel? Protože toho zneužil a ukecal mě na krátkou zastávku na jídlo a kafe. Strašně sem nechtěl, páč sem věděl, že do cíle to je ještě sakra těžkejch 40 km a už se skoro setmělo a bylo mi jasný, že do půlnoci to nestihnem. Ale sem měkkej a tak sme udělali asi 100 m zajížďku na kafe. Jenže než jsem vůbec vstoupil do domu, tak ten vůl už smažil vajíčka a mě bylo jasný, že to bude delší pauza a taky sem si myslel, že v teple domova Leoš už zkejsne a dál nepojede. Naštěstí nevyměknul a potom co spolknul housky ve vajíčku a sápnul kafe jsme jeli dál. Mezitím se venku kurevsky ochladilo a od tý doby jsem se na fotky rozhleden už vykašlal a sem do reportu nechci dávat fotky těch rozhleden z jiný vyjížďky. Takže dál už bez obrázků.

Z Rádla jsme se vrhli do zahřívacího stoupání na rozhlednu Císařský kámen. Za pár chvil jsme stáli nahoře. Bez zdržování valíme dál dolů do Proseče a hned na stejnojmennou rozhlednu. Výživnej kopec nás zahřál a kolem rozhledny Proseč jsme v podstatě jen projeli. Sjezd do Liberce, rychle jsme podjeli další rychlostku a z chatařský osady do lesa a kořenitým sjezdem do Harcova, což je okrajová část Liberce. Odtud kolem vilek až k Liberecké ZOO, kde se nachází městská rozhledna Lidové Sady. Protože bylo pře půlnocí, tak byla samozřejmě zavřená, a tak jsme jeli dál. A tady to s náma začlo jít z kopce. Následoval totiž hnusně prudkej výjezd na Libereckou výšinu, kterej je ještě ztíženej odvodňovákama širokejma jak Arnoldovi záda. Na Výšině už svítilo jen světýlko ozařující místní věžičku a jinak totál mrtvo. Leoš přes odvodňováky tlačil, ale stejně jako předtím mi byl v patách. Odtud jak jinak než zase do šílenýho stoupání, který vede kolem Český chalupy až na Maliník. Kousnul jsem se a vydupal nejhorší terénní úsek k chalupě. Leoš nikde, ale rozhodl jsem se počkat, protože byl vždycky kousek za mnou. Po asi 5 minutách už jsem zimou necejtil prsty a on pořád nikde. Za další asi 3 minuty se objevilo světlo a řve na mě, že mu málem umrzla prdel, že ho zase dohnal moravskej vrabec anebo spíš ty vajíčka, který si doma uklohnil.

S drkotaním zubů jedem dál na Maliník. Bezmyšlenkovitě sledujem čáru na Garminu a pokračujem dál až do Bedřichova, kde nás z černočerný tmy vítá stadion a na něm hodiny, který chvíli ukazujou čas a chvíli teplotu. -3 °C, kurva. Už není co si oblíct, tak holt jedem dál na Královku. Zaplať pán Bůh to bylo do kopce a trochu jsme se zahřáli. Jenže hned na to sjezd k vodě, k Jozefodolský přehradě, kde naštěstí nebyl ukazatel teploty, jinak bych to kolo asi zahodil do vody. Pocitově mínus 20, reálně tak -4° C. Druhej den sem se dočetl, že kousek odtud v osadě Jizerka bylo -10° C. No hnus velebnosti. Od přehrady naštěstí do kopce na Kapličku a dál na předposlední rozhlednu Slovanka. Jen očkem jsem kouknul směr nasvícenej Ještěd, ale ani tenhle pohled mě nezahřál. Víceméně bez zastavení jsme to valili dál na Severák a přes Maxov na poslední rozhlednu Bramberk. Bramberk byl moc pekně nasvícenej a už jsem věděl, že odtud to je hodně z kopce a čeká nás už jen malej výšlap na vyhlídku Finkstein. Na Finksteinu jsme byli fakt za chvilku, ale nahoru na vyhlídku jsem v tý kose fakt nešli. Poslední průjezd lesem a kousek přes Smržovku tam kde jsme po 5 ráno začli.

Jo, dali jsme to! Nedali jsme to podle plánu, kterej byl asi příliš optimistickej a JIRO nám ukázalo, že je sakra náročný. Po 20 hodinách jsme byli v cíli. V tu chvíli jsme byli dost v prdeli a vymrzlí na kost a těšili se do tepla a nic jinýho nás nezajímalo. S odstupem času, musím říct, že to byl super výlet a taky super těžkej výlet. Což je i DNA týhle trasy a přesně to co jsme chtěli, aby JIRO nabídlo. Že to asi nebude pro každého je jasný, ale s tím se ta nějak počítá. Stejně jako s tím, že nás za to lidi budou nazývat všema možnejma sprosťárnama .